Když usedáme, kapitán se nás snaží navnadit tím, že při první ranní plavbě dnes viděli delfíny. Má to být vtip, kterým jsou Angličané pověstní? Cesta vede podél dramatického pobřeží a my pro jistotu hledíme na hladinu, trochu skeptičtí. Najednou ale někdo volá. Je tam! Nejdřív jen jedna jediná tmavá skvrna, pak se ale hned několik povědomých tvarů ploutví objevuje na hladině v dálce před námi. A náhle jeden delfín těsně míjí bok naší lodi. Další delfíni skáčou nad vodou a my nestačíme ječet, radovat se a natáčet. Jsme fakt v Anglii?

Hlavní zážitek dne už tedy máme za sebou, uvědomuji si, když v rybářské vesničce Cawsand přirážíme ke břehu. I sebenádhernější pobřežní stezka tento zážitek nemůže přebít.

Ráj pro filmaře

Kousek nad miniaturní oblázkovou pláží už začíná pobřežní stezka. Ty jsou v Anglii velmi oblíbené a stará se o ně speciální organizace National Trust. Vedou nádhernou krajinou, kde se střídají útesy, louky, lesy (romantické háje) a pláže. Foťáky (či spíše mobily) cvakají hned na prvních metrech. Les je totiž celý rozkvetlý. Na své by si tu přišli např. filmoví kameramani, kteří se specializují na vizuálno. Zatímco sobotní výlet byl ve znamení fialové barvy, dnes převládá modrá (zvláštní zvonky) a žlutá (všudypřítomný pobřežní anglický keř). Neskutečnou paletu odstínů modré také obdivujeme vzápětí, kdy máme na dohled moře. Tento pohled nás až po zbytek devítikilometrového výšlapu neopustí. Stezka totiž kopíruje pobřeží, v tomto případě nesmírně členité a geologicky zajímavé. Pro nás laiky jsou to jen zajímavé tvary a barvy skal a balvanů, nad nimiž jdeme, ale i tak je to zážitek.

Selfie s poníkem

Až se člověk diví, že potkáváme jen pár lidí. Všichni bez rozdílu se na nás usmívají a zdraví nás. Stezku protínají dřevěné, starodávně vypadající, ale funkční branky. Než stihnu něco říct, už vidíme důvod. Na louce se pasou hnědí poníci. Hned se k nim vrháme. Poníci si asi rozdělili role – zatímco jeden je „odrazovač“ – nenápadně se k člověku přiblíží a pak ho pěkně nakopne, další dvojice si vzájemně drbe záda a poněkud postarší poník je zase jako z cirkusu. Trpělivě snáší naše pohledy a doteky. Za to bude navždy zvěčněn na několika selfíčkách.

Z louky máme na dohled první orientační bod – kapli, z níž poprvé Angličané spatřili loďstvo nepřátelské španělské Armady. Studenti přidávají do kroku, i když je to do kopce. U kaple jsem totiž slíbila oddech na svačinu. Ještě pár strhujících výhledů na hloubku pod námi a stoupáme k vrcholku výběžku. S výhledem na širé moře a starobylou kamennou kaplí a poměrně silným větrem za zády pak konzumujeme obligátní sendviče. V dálce už je vidět náš dnešní cíl: zátoka Whitsand Bay.

Hurá na pláž

Sundáváme bundy, protože konečně vysvitlo slunce. Cesta se klikatí po měkké trávě. Znovu musíme objevovat barvy, které jsou všude kolem. A konečně jsme v cíli, nad zátokou a slibovanou písečnou pláží. Najednou se zas dostáváme skoro do civilizace. Prudkou stezku dolů k moři totiž lemují roztomilé chatičky, kde Angličané tráví víkendy či dovolené. Velikostí chatičky připomínají české chatky v zahrádkářské osadě. Tím však veškerá podobnost končí. Vše je malé, ale vkusné a jakoby srostlé s místem, s kameny, trávou a přírodou. Však mají také majitelé chatek zakázáno své domečky přestavovat, zvětšovat nebo výrazně oplocovat přilehlé minizahrádky. Kroutíme hlavou nad tím, co zde vše roste. Skalničky, divoké keře, ale i palmy! Blížíme se k moři, což se projevuje i hukotem příboje. A je tu pláž, lemovaná balvany. Někteří sundávají boty a běží, jako správní suchozemci, užít vln.

Jen o fous

O tři čtvrtě hodiny později pak usedáme napůl mokří, ale hlavně od písku a větrem ošlehaní na autobus. Po chvíli trochu litujeme, že jsme se usadili ve druhém patře. To když opravdu těsně míjíme okna domů v úzkých ulicích rybářských vesniček, kterými projíždíme cestou zpět do „svého“ hrabství Devon.

Anglie nám dnes znovu ukázala novou tvář. Delfíni, poníci a palmy. Co bude příště?